Americká smršť

Po tom, co jsem popsala v předchozím příspěvku, jistě pochopíte, že z příjezdu Amíků jsem měla smíšené pocity. Pamatovala jsem s jména celé expedice - po telefonu jsem je omílala snad tisíckrát. Tak jsem byla zvědavá, kdo se pod těmi jmény skrývá. Na druhou stranu jsem na ně byla vážně naštvaná kvůli těm nervům, co mě stáli.

Pondělní ráno - první kontakt. Rozhodla jsem se doprovodit "les artistes de Rochester" na schůzku s ředitelem galerie a na oběd s kurátorkou Muzea výtvarného umění, kde jsem čekala nejvíc problémů (soudě podle arogantního tónu "pana sekretářky" v galerii, hajzlíka jednoho protivnýho). Vlastně jsem ani nevěděla, co jsou si představit pod pojmem umělci z Ročestru představit. A tak jsem potkala Sally - obrovitou a impozantní ředitelku galerie High Falls, Debbie - psycholožku a fotografku, která nejraději pracuje bosá, Marthu - sochařku, nejmladší ze šesti dětí, což se projevilo i na její povaze a Briana Charlese - stavebního inspektora v důchodu, zároveň fotografa. Ještě teď vystavují tady v Renneským Francouzsko-americkým institutu. Všichni do jednoho jsou strašně milí a přátelští a trochu ulítlí. Zajímalo by mě, kolik se tak dožije průměrný fotograf - po tomto týdnu mám pocit, že jsou neustále v ohrožení života - Brian se kvůli fotce klidně zastaví uprostřed křižovatky :-).

Vyrazili jsem směr galerie La Criée, schůzky, o jejíž úspěch jsem se bála asi nejvíc. Bo jak řekl pan sekretářka, i 2 hodiny jsou příliš, pan ředitel Frogier je velmi zaneprázdněný a rozhodně s námi na oběd nepůjde a navíc jsem neschopná, protože neznám přesný zaměření umělců z Ročestru a určitě tu galerii ani nenajdu (to už jsem mu oponovala existencí googlemaps a dalších podobných vymožeností, ale stejně nevěřil).
V jednom měla sekretářka pravdu - byla jsem to tam omrknout předem a skutečně tam nic nebylo. 2 velké místnosti. Jedna stěna vyválečkovaná francouzským symbolem květu lilie, a to ještě špatně, bo bylo vidět jak jim stékala barva v pramínkách, a 3 obrazy na kterých byla obloha. O další stěnu byl opřenej nějakej černej kmen, další byla obložená bílýma lego kostkama. Ve druhé místnosti byla spousta kuliček z počmáranýho papíru, stůl, a 3 basketbalový koše. Odhadla sem to tak na 15 minut a pak jsem měla v plánu shoping až do oběda s paní Laurence.

Naštěstí jsem se zmýlila. Setkání se protáhlo na hoďku a půl, a do pana ředitele jsem se úúúúplně zamilovala. Přesnej opak pana sekretářky - šarmantní, skromnej a navíc uměl zajímavě povídat o všech těch dílech, který najednou začaly mít smysl. černej kmen byla vlastně křída, která kontrastuje s bílýma stěnama galerie. Všechny ty legokostky vyrobila sama autorka ze sádry...a pěkně se přitom nadřela. Do vedlejší místnosti chodí v otvíracích hodinách autor, který paroduje práci byrokratů, počmárá fixama papír, zmuchlá do kuličky a trefuje se do košů. Každý úspěšný pokus si zapíše. Tomu říkám úlet.
Paní Laurence je neuvěřitelně jemná a tichá osůbka, která umí zajímavě povídat o své práci. Takže úspěch:-).

Hodně vydařený byl i páteční "americký oběd" v jídelnách zdejších škol. Francouzský děti jsou bezprostřední a zvědavý a netrpí zrovna přehnanou ostýchavostí. Hned se kolem nás seběhly a zasypaly nás otázkama na náš věk, jméno, původ, práci, a jestli známe toho a toho...a pak řekly, že se mnou pojedou do ČR, tak mají měsíc, aby se naučily česky, hihi. No byl to oboustranný zážitek.

Ale všechny ty recepce kolem a setkání starostů jsou pěkná nuda - samý blablabla a na závěr trocha bublinek. Restaurace jsem si zato užívala, hlavně páteční - s diktátorskou paní (typickou vychovatelkou), která nás učila správně stolovat, kdy i amíci používali správně příbor, protože se báli, aby je nešvihla rákoskou, hihi.

Výprava z Ročestru odjela v sobotu vlakem do Paříže, Tangui s Ericem si museli oddechnout:-). Ale mně budou chybět, protože s nima byla sranda a protože teď mě zase čeká nuda v kanceláři, snif.

Přípravy na příjezd americké delegace

Ve včerejším Skypehovoru s mámou mi bylo vytknuto, že na rozdíl od Vojty, píšu nepravidelně (ehm, a to jeko hooodně nepravidelně). Takže tento příspěvek je pro mumu a Verušku, který sem občas zabloudí.

Na stáži už jsem dva měsíce, a za tu dobu se mi podařilo "postoupit" na společenském žebříčku natolik, že už netrávím veškerý čas na Spolužácích nebo Facebooku. Taky jsem zjistila, že můj šéf je akorát plachej a moc toho nenamluví, ale jinak je v pohodě:-).

Od konce září jsme pracovali na programu Americké výpravy, která měla přijet na oslavu 50-tých narozenin partnerství mezi městy.
Tangui s Ericem (atašé na Americkým konzulátě, který je za rohem od naší kanceláře) vymysleli pěkně nabitej program, z toho 2 koncerty, 2 vernisáže, 3 konference/přednášky, 2 výlety po okolních pamětihodnostech, 2 recepce na radnici, x večeří a obědů v restauracích atd atd atd. Půlka našeho oddělení (čili 4 lidi, hihi) poslední dobu trávila čas na telefonu.

Bohužel se to nevyhnulo ani mně...Na vyplnění pondělního dopoledne někomu přišlo jako výbornej nápad zorganizovat americko-francouzská setkání lidí stejné profese. Což je fajn, pokud nečekáte 34 lidí(respektive 15 různých profesí), kterým potřebujete najít protějšek. To nemluvím o tom, že požadavky byly: schůzky od 10 do 14:30 hodin (cože, tak dlouho?), zaplatit amíkům oběd (no to snad ne, vy socky!!!), a na závěr zajistit přesun do centra města (to už ale vážně přeháníte!). Myslím, že v ČR by to ani nikoho nenapadlo, a kdyby mi někdo s podobným požadavkem zavolal, tak bych se veeeeeeeelmi cukala. Ale rozkaz zněl jasně...

Následovaly 3 týdny telefonování s vedením gymnázií, muzeí, nemocnic, univerzit, advokátní komory a prezidenty všemožných asociací, a to jen proto, aby se zaplácalo jedno dopoledne. Teda na stáži v hospodářské komoře jsem telefonovala hodně, ale po tomhle můžu jít rovnou do telemarketingu (fuuuj). Nicméně nakonec se povedlo, všichni se potkali, dokonce se podařilo zkoordinovat i dopravu lidí na všechna ta místa ve městě a to bez použití taxi (tudíž bez dopadu na rozpočet našeho oddělení) a ani s těmi obědy jsme si nakonec nemuseli lámat (skoro) hlavu. A já jsem jen zírala, že ti Frantíci jsou v dobrým slova smyslu asi větší cvoci než jsem myslela!

Jako největší debil se projevily místní turistické informace (zřízené městem), který za boha nemohly pochopit, že si neobjednáváme prohlídku města, ale chceme setkání mezi turistickými průvodci. Musela sem jim pořád dokola vysvětlovat o co nám jde, ty slepice si to tam přehazovaly, až poslední možný den nám oznámily, že by to teda šlo. Pak se ještě cukaly s placením oběda, i přes to, že sme u nich jen pro Americkou delegaci naobjednali akce asi za 1000 Éček! Kámoška, která je tam na stáži říkala, že si tam o mě povídaly a bály se mi zavolat. A vůbec, že je tam jedna babizna, co rezervuje pouze prohlídky ve francouzštině a druhá ježibaba dělá jenom rezervace v na prohlídky cizím jazyce (myslím, že ani jedna neumí jinak než francouzsky) - a to ťukají do jednoho systému, prostě umělá zaměstnanost, jinak si to neumíme vysvětlit.

Poté, co jsem málem vypustila duši na organizaci těch schůzek, celý naše DRI (zkratka oddělení zahr vztahů), získalo dojem, že nic nedělám radši než telefonuju. Tak sem ještě obvolávala lidi kolem organizace dvou koncertů, objednávala piano, rezervoval restošky.
Pozntky: je to podobný jako v ČR; úspěšný telefonám se musí uskutečnit mezi 10-11:15, případně 14:30 - 15:30 jinak sou všichni v čudu. K cílové osobě se dostanete průměrně po 3 telefonátech a přes 2 další osoby, nepočítám ústředny. Na všechno , co jste domluvili musíte poslat mail či fax. Prostě buzerace a nechci dělat sekretářku. Jo, a taky nechci pracovat v organizaci, kde představení zabere 2 minuty, viz: "Bonjour, ici Martina xxx, stagiaire a la Direction des Relations Internationales de la Ville de Rennes".