Americká smršť

Po tom, co jsem popsala v předchozím příspěvku, jistě pochopíte, že z příjezdu Amíků jsem měla smíšené pocity. Pamatovala jsem s jména celé expedice - po telefonu jsem je omílala snad tisíckrát. Tak jsem byla zvědavá, kdo se pod těmi jmény skrývá. Na druhou stranu jsem na ně byla vážně naštvaná kvůli těm nervům, co mě stáli.

Pondělní ráno - první kontakt. Rozhodla jsem se doprovodit "les artistes de Rochester" na schůzku s ředitelem galerie a na oběd s kurátorkou Muzea výtvarného umění, kde jsem čekala nejvíc problémů (soudě podle arogantního tónu "pana sekretářky" v galerii, hajzlíka jednoho protivnýho). Vlastně jsem ani nevěděla, co jsou si představit pod pojmem umělci z Ročestru představit. A tak jsem potkala Sally - obrovitou a impozantní ředitelku galerie High Falls, Debbie - psycholožku a fotografku, která nejraději pracuje bosá, Marthu - sochařku, nejmladší ze šesti dětí, což se projevilo i na její povaze a Briana Charlese - stavebního inspektora v důchodu, zároveň fotografa. Ještě teď vystavují tady v Renneským Francouzsko-americkým institutu. Všichni do jednoho jsou strašně milí a přátelští a trochu ulítlí. Zajímalo by mě, kolik se tak dožije průměrný fotograf - po tomto týdnu mám pocit, že jsou neustále v ohrožení života - Brian se kvůli fotce klidně zastaví uprostřed křižovatky :-).

Vyrazili jsem směr galerie La Criée, schůzky, o jejíž úspěch jsem se bála asi nejvíc. Bo jak řekl pan sekretářka, i 2 hodiny jsou příliš, pan ředitel Frogier je velmi zaneprázdněný a rozhodně s námi na oběd nepůjde a navíc jsem neschopná, protože neznám přesný zaměření umělců z Ročestru a určitě tu galerii ani nenajdu (to už jsem mu oponovala existencí googlemaps a dalších podobných vymožeností, ale stejně nevěřil).
V jednom měla sekretářka pravdu - byla jsem to tam omrknout předem a skutečně tam nic nebylo. 2 velké místnosti. Jedna stěna vyválečkovaná francouzským symbolem květu lilie, a to ještě špatně, bo bylo vidět jak jim stékala barva v pramínkách, a 3 obrazy na kterých byla obloha. O další stěnu byl opřenej nějakej černej kmen, další byla obložená bílýma lego kostkama. Ve druhé místnosti byla spousta kuliček z počmáranýho papíru, stůl, a 3 basketbalový koše. Odhadla sem to tak na 15 minut a pak jsem měla v plánu shoping až do oběda s paní Laurence.

Naštěstí jsem se zmýlila. Setkání se protáhlo na hoďku a půl, a do pana ředitele jsem se úúúúplně zamilovala. Přesnej opak pana sekretářky - šarmantní, skromnej a navíc uměl zajímavě povídat o všech těch dílech, který najednou začaly mít smysl. černej kmen byla vlastně křída, která kontrastuje s bílýma stěnama galerie. Všechny ty legokostky vyrobila sama autorka ze sádry...a pěkně se přitom nadřela. Do vedlejší místnosti chodí v otvíracích hodinách autor, který paroduje práci byrokratů, počmárá fixama papír, zmuchlá do kuličky a trefuje se do košů. Každý úspěšný pokus si zapíše. Tomu říkám úlet.
Paní Laurence je neuvěřitelně jemná a tichá osůbka, která umí zajímavě povídat o své práci. Takže úspěch:-).

Hodně vydařený byl i páteční "americký oběd" v jídelnách zdejších škol. Francouzský děti jsou bezprostřední a zvědavý a netrpí zrovna přehnanou ostýchavostí. Hned se kolem nás seběhly a zasypaly nás otázkama na náš věk, jméno, původ, práci, a jestli známe toho a toho...a pak řekly, že se mnou pojedou do ČR, tak mají měsíc, aby se naučily česky, hihi. No byl to oboustranný zážitek.

Ale všechny ty recepce kolem a setkání starostů jsou pěkná nuda - samý blablabla a na závěr trocha bublinek. Restaurace jsem si zato užívala, hlavně páteční - s diktátorskou paní (typickou vychovatelkou), která nás učila správně stolovat, kdy i amíci používali správně příbor, protože se báli, aby je nešvihla rákoskou, hihi.

Výprava z Ročestru odjela v sobotu vlakem do Paříže, Tangui s Ericem si museli oddechnout:-). Ale mně budou chybět, protože s nima byla sranda a protože teď mě zase čeká nuda v kanceláři, snif.